32. dekáda roku uzavírá podzimní období. V této době končí dlouhodobě mírná část roku, kdy teploty ve středních polohách klesaly pod bod mrazu zpravidla jen při krátkých chladnějších epizodách. Od této chvíle se však ranní přízemní mrazíky začínají objevovat mnohem pravidelněji. Denní teploty se sice stále ještě mohou pohybovat až okolo +10 °C, často však klesají výrazně níže. Postupně končí také období častých výkyvů počasí doprovázených větry různé intenzity. Krajina se souvisle prochlazuje a přechází do chladné části roku. Délka světlé části dne dosahuje přibližně devíti hodin. Flóra i fauna jsou již převážně připraveny na přicházející zimu. Listy většiny stromů opadaly a pouze místy ještě setrvávají na větvích v pastelových odstínech žluté, hnědé a okrové. Výrazně vybarvené zůstává rovněž jehličí opadavých modřínů, stejně jako suché listy mladých buků a dubů. V podrostu listnatých lesů i v jejich okolí již leží souvislé vrstvy spadaného listí. Půda bývá trvale vlhká vlivem přechodných dešťů, podzimních mlh a místy i prvních, dosud přechodných, sněhových přeháněk.

Vysoká vlhkost půdy a stále ještě relativně mírné teploty podporují růst pozdně podzimních druhů hub, a to nejen v lesích, ale často i na loukách. Z kvetoucích rostlin lze v nízkých trávnících intravilánů obcí nalézt sedmikrásky, na loukách poslední květy podzimek, škard a jetelů. Na polních úhorech pak díky dostatku světla a vláhy často ještě vykvétají některé polní plevele, například kokoška pastuší tobolka, penízek rolní, rozrazily, heřmánkovec nevonný či prlina rolní. Ojediněle lze nalézt i poslední kvetoucí chrpy modré nebo knotovky. Některé rostliny se již zároveň připravují na příští vegetační sezónu. Dobře patrné jsou přízemní listové růžice víceletých bylin, například pcháče bahenního, první rašící listy sněženek či vyvíjející se jehnědy lísek a olší.

Ptačí společenstva jsou v této době tvořena převážně druhy stálými a zimujícími. Drobní pěvci, například vrabci, sýkory nebo strnadi, se sdružují do početnějších hejn, která společně vyhledávají potravu v otevřené krajině, na okrajích lesů i v blízkosti lidských sídel. Větší druhy, jako jsou sojky, straky či krkavci, se objevují jednotlivě nebo v menších skupinkách a potulují se krajinou. Také někteří velcí savci, zejména srnci a prasata divoká, vytvářejí menší tlupy, které společně využívají potravně bohatá stanoviště. Charakter přírody již zřetelně směřuje k zimnímu období, přesto se za příznivého počasí stále objevují poslední projevy doznívající vegetační sezóny.

projekt: Rok v přírodě

Jelení jazyk celolistý (Asplenium scolopendrium) je naší vzácnou, kriticky ohroženou, spíše menší kapradinou se specifickým, tedy nezaměnitelným, vzhledem. V přírodě se s ní u nás můžeme setkat v Moravském krasu a v pohořích moravských Karpat. Její biotopové nároky jsou dosti specifické a zahrnují vlhká zastíněná místa s na humus bohatou půdou, v přírodě často ve vápencových oblastech (propasti, žleby). Druhotně se pak může objevovat i na zdivu ve starých otevřených studnách. Z důvodů ohrožení výskytu v přírodě, pro pěstování vždy používáme jen kulturní rostliny, kterým ovšem pro úspěšné udržení vždy musíme zajistit pro ně dosti specifické životní podmínky (chladnější zastíněné stanoviště s vysokou vzdušnou vlhkostí).

   Já jsem si tuto rostlinu pořídil zhruba před 10 lety. Umístil jsem ji v těsné blízkosti umělé vodní nádrže (kovová nádrž, která nezamokřuje půdu svého blízkého okolí), na místo které není nikdy zaplavované, mělo by být vlhké, drenážované a od celoroční vodní plochy v sousedství může rostlina získávat pouze vyšší vlhkost (zdaleka to není optimum, ale rostlině to napomáhá přežít sušší období). Hned vedle ní roste vrba, která zajišťuje, aby její stanoviště bylo stále minimálně v polostínu až stínu podle fáze dne. Samozřejmě tam může dopadat během dne i více světla, ale i tak je to místo, kde nedochází k dlouhodobějšímu vystavení rostliny intenzivnímu, zejména letnímu, žáru (přímý dlouhodobý sluneční svit a sucho silně poškozuje této kapradině listy). Půda byla zvolena bez jakéhokoli specifického nároku, tedy běžná, pouze jsem do ní přidal několik navětralých vápencových kamenů a i rostlinu jsem obložil několika většími vápencovými kameny (z lokality Hády, Brno), které se vlivem srážek přirozeně navětrávají, rozpadají a lokálně půdu obohacují. Lokalita výsadby je ve střední nadmořské výšce cca 510 m n.m. a rostlina po celé zimní období není přikrývána. Pokud je sníh je zcela zasněžená, pokud mrzne holomrazem je na relativně závětrném a okolní vegetací a zástavbou krytém stanovišti ušetřena před nadměrným vysycháním (přesto ani to nelze na tomto místě za velmi suchých a teplých období zajistit, tehdy rostlina ocení ochlazování alespoň umělou zálivkou). Při pěstování se ukazuje, že právě přeschnutí půdy a suchý vzduch jsou největšími nepřáteli zdárného procesu udržení, proto je dobré v nejsušších obdobích roku nějakou tu vodu dodat i zálivkou a zamokřením jejich listů. Přihnojování žádné nepoužívám a nemám dojem, že by vyžadovala nějakou specifickou výživu. Její růst je sice pomalejší, avšak při dosažení optimálních podmínek i docela nápadný. Pokud například během suchého období dojde k odumření mnoha listů, dokáže je následně v dalším období, pokud je chladnější a vlhčí (typicky teplejší vlhký zimní průběh zimy) zcela nahradit či být dokonce i vitálnější. Jde o druh, jehož celistvé až celokrajné listy přezimují. Důležitá je dlouhodobá stabilita stanoviště a vitální stav rostliny, pak často vydrží i krátkodobé výkyvy a dokáže zregenerovat v obdobích pro její vývoj příznivějších. Při dobré kondici vytváří nestejně dlouhé, rezavě hnědé výtrusnicové kupky. Jelikož optimum prožívá za vlhka a nižších teplot dochází k tomu při pěstování až v závěru roku, tedy v listopadu až prosinci, v závislosti na kondici kapradiny a průběhu počasí. Množení v kultuře se provádí převážně dělením trsů.

Lokalita je tvořena amfibol-biotitickým granodioritem s jižní expozicí. Jde o člověkem v minulosti odtěženou stěnu z důvodu uvolnění prostoru pro silniční komunikaci. Hornina, šedé barvy je pevná s výskytem horizontálních ploch, na kterých se místy uchytila zemina a umožnila tak výskyt teplomilným rostlinám skalních štěrbin. Specifické je i úpatí, kde je o něco hlubší půdní profil a i sem proniká výše zmíněná vegetace. Netřeskovec (Jovibarba globifera) se tu vyskytuje v menším množství. Mimo vegetační sezónu je i dosti náročné nějaké růžice zde nalézt. Vedle něho tu na skalách roste zejména rozchodník bílý (Sedum album), z teplomilných bylin pak sesel (Seseli sp.) či česnek (Allium senescens ssp. montanum). Ohrožení lokality není aktuálně urgentní, spočívá pouze v možném dlouhodobém vymizení druhu v důsledku velmi nízké populace, neboť pouze místy se rozvíjí nepočetné mikropopulace, které v případě zániku by populaci jen těžko výrazně obnovily.

(poslední potvrzení: Nekvinda 09.12.2025)

projekt: Lokality JOVIBARBA